Laichter, Prokop: Věra Jičínská a Dobrušsko in Kulturní kalendář DOBRUŠKA

Vzpomínka k nedožitým sedmdesátinám (3. července 1898 - 27. března 1961)

Slunná pohoda jednoho srpnového dne r. 1919 vedla moji čtenářskou vycházku směrem k lesu Halinu. Na travnatém svahu rozcestí u Kašparovy cihelny, ve stínu ovocné aleje, usedl jsem s knížkou v ruce a vnímal s požitkem klid pozdního léta. Pouze polní cestou od Spů šla trojice žen - dvě městská děvčata po boku energické úsměvné paní. Jaké bylo mé překvapení, když v jedné z dívek jsem poznal svou kolegyni z Umprum, Věru Jičínskou. Rovněž udivená Věra představila mne své dobrosrdečné tetě a její dceři — a já se toho dne stal jejich průvodcem jak Dobruškou, tak, tuším i Opočnem. Tehdy se Věra Jičínská poprvé ocitla v dobrušském prostředí. Pak letěla léta a naše cesty zabočily zcela odlišnými směry. Zatímco jsem prožíval půvab i tragiku svého prvého manželství, Věru odvál výtvarný zájem přes Mnichov do Francie, kam jsem ji v r. 1923 zjara předcházel, aniž bychom se setkali. Právě tak tomu bylo při našich potulkách Itálií. Po dvanácti letech se naše cesty přece jen setkávají v Paříži, a v r. 1931, opět v letním období, přivádím Věru do milovaného dobrušského kraje. Věra se pozorně rozhlíží svým citlivým okem a záhy nalézá ve své duši zvroucnělý poměr k celému, téměř lyrickému prostředí. Svou vroucnost přelévá do svých skiz a obrazů a svým dílem vyzpívává píseň podorlického podhůří. Pro některé motivy boludí až do modravé náruče Orlických hor. Přímo ve městě byla zaujata členěním náměstí, dominující mu renesanční věží a mariánským sloupem. Hledala perspektivní nadhledy i podhledy. Zachycovala letní pro jasnění i vibraci zimních mrazivých nálad. Upoutal ji architektonický masív děkanského kostela - ale vděčným nevyčerpatelným námětem jí byl malebně na vyvýšeném obzoru se rýsující kostelík sv. Ducha s cibulovitou zvonicí; motiv, jemuž neodolal ani Jan Zrzavý. Věra ve čtyřech variantách a pak ve velké kompozici výhledem z bývalé měšťanské školy namalovala pastelem nadhled přes Spýchar ke hřbitovu. - Procházet pod dojmem jejich obrazů je jako vložit ruku do jejich rukou a zbystřit pohled pro barevné záběry, které svými obrazy divákovi objevovala - ať už to byly „dobrušské střechy“ či „dobrušské záhumní“, „chalupy v Křovické ulici“, „partie z Pulic“, „z pivovarské uličky“, „v polích svatodušských“ apod.

Kruhem obcházela panoramata města, hned od úvozové cesty na kopci se sloupkem mariánské sošky, hned z výhledu Kohoutkovy stráně k Orlickým horám. Rozbíhala se na široká panoramata z domašínského kopce právě tak jako z mělčanského s řetězcem kvetoucí třešňové aleje. Z Dolského údolí vytěžila Vejclův mlýn a Ledaře. Měsíční nálada Provozského rybníka pod její fantazií zpohádkověla ve scénu vodníkovu. Lákal ji pohyb polní práce, sklizně a bizorně barevnými dojmy otevíral se jí veselý svět kolotočů, cirkusových bud a maringotek. Řada motivů vznikla na Skalce. Léto, podzim a oblíbené předjaří. To bylo v době, kdy byla pověřena namalovat pro Jiráskovo muzeum na Hvězdě památný židovský hřbitov od splavu. Podchlumská luka dodávala jí bohaté kytice lučních květů. I za večerů hledala kontrasty světla a stínů v dobrušských uličkách.

Byly to dny radostné tvorby - až přišel úder těžkého zranění. Plaše se skryla do horské samoty Říček a teskně se dívala ze zdobnického lesního průseku do otevřeného dobrušského kraje. Svým diářům svěřovala životní rezignaci. Staly se breviářem utrpení, bolestné beznaděje a chmurné předtuchy nenávratna. V neděli 4. září 1960 loučí se s krajem, k němuž tak přilnula: „ - pojedeme v úterý odpoledne. Je mně smutno. Říčky se vylidňují - celá nálada teskná. - "

Síly kvapem unikají a jaro přináší závěr. Věra Jičínská vložila celou duši do svých obrazů, jako trvalý odkaz těm, jimž přinášela plnými hrstmi poznání krásna a životní poezie.

Prokop Laichter, akad. malíř